Proč někteří programátoři píší počítačové viry?

"Je to podobná otázka, jako proč lidé hackují," říká Brian Martin, který pracuje pro web Attrition.org. "Někteří tvůrci virů to dělají z čisté tvořivosti, aby viděli, jak schopný může být jejich virus a jako dobře jej umí skrýt," říká dále Martin.

Ale většina programátorů virů, kteří chápou vytvoření viru jako jakousi výzvu, nešíří své výtvory do světa a pouze se o ně dělí s ostatními autory, případně je zasílají antivirovým společnostem, aby jim dokázali, jak přelstili jejich antivirové programy. Jiní si prostě jen napíší virus, vyzkouší že funguje a zavřou jej na disketě do spodní zásuvky svého pracovního stolu. Proč? Možná proto, že se bojí případných následků (autor známé Melissy stanul před soudem a bude-li vypátrán autor LoveLetteru, čeká ho řada žalob a požadavků na zaplacení škod), možná proto, že jim prostě nejde o to poškodit někoho, kdo jim vlastně nic neudělal a někteří mají psaní virů jako svého koníčka.

Podívejme se ale na ty, kteří svá dílka vypustili do světa. Jedním z nejčastějších důvodů tohoto konání je touha po slávě. Autoři virů se rekrutují zejména z řad mladých lidí a jak mi jistě dáte za pravdu, již od školních let vzniká mezi dětmi jakási soutěživost a rivalita, touha vyniknout nad ostatními. Ti více úspěšní se prosazují například dobrými známkami ve škole či výsledky v jiných oblastech, ti slabší se pak naopak na sebe snaží upozornit něčím negativním. Jednoznačně určit, do které skupiny zařadit programátory virů, je velmi obtížné - může se jednat o studenta s vynikajícím prospěchem, který se chce ještě více zvýraznit, ale stejně tak může jít o jedince se sníženým sebevědomím, jež si tímto způsobem léčí své komplexy. Jistě musí být velice zajímavé sledovat účinky svého několik kilobajtů velkého programu na obrazovce televize, poslouchat o něm v rádiu, nebo číst v denním tisku. Jedná se sice o mediální slávu, které by se jinak autorovi viru jen těžko dostalo, vydrží však jen několik dnů a málokdy se svět dozví, že tím "slavným" byl pan XY. Brzy tak poznají, že sláva, které dosáhli, jim nepřináší tak dobré pocity, jak si původně mysleli, naráží na kritiku a opovržení a většina z nich svůj "úspěch" již nikdy neopakuje.

Část programátorů se zabývá viry také proto, že chtějí být v něčem první - objevit zbrusu novou techniku šíření je čím dál obtížnější, proto je v těchto kruzích věcí prestiže s něčím takovým přijít. Jedná se tedy o klasickou ctižádost, což je vlastnost, kterou oplývá většina lidí, ovšem v tomto případě nasměrovanou ne zrovna nejlepším směrem.

Existují i programátoři, kteří viry píší proto, aby se někomu pomstili, mnohdy jsou to neúspěšní studenti nebo zhrzení zaměstnanci, kteří si v oslepení zlostí neuvědomují, že jejich pomsta může zasáhnout nejen školní či podnikovou síť, ale i uživatele, kteří za nic nemohou.

Často se také mluví o inteligenci autorů virů - je zcela jednoznačné, že k programování jakéhokoli druhu (ať užitečných nebo škodlivých programů) je inteligence jedním ze základních předpokladů. Programování totiž vyžaduje schopnost analyticky myslet, znát velké množství podrobností o operačním systému, adresování paměti, procesoru a dalších součástech, s nimiž řadový uživatel prakticky nepřijde do styku. Programátor se také musí umět se rozhodovat a promýšlet věci do detailů. Inteligenci tedy nelze většině "virařů" upřít a je také jisté, že si tito lidé většinou naprosto uvědomují následky, které může jejich virus způsobit.

Jinou skupinu tvoří "modifikátoři", jež získají zdrojový kód nějakého viru, upraví jej a vypustí dále do světa. V tomto případě se jedná o jedince, kteří nesou schopni vymyslet vlastní virus a jejich programátorské znalosti jsou zpravidla velmi malé.

Další způsob vytváření virů je použití generátoru. Těch se dá na Internetu najít několik desítek a způsob jejich fungování můžeme přirovnat k vaření polévky ze sáčku - spustíte program, nadefinujete jaké vlastnosti má virus mít (zda má být rezidentní, jak a které soubory má infikovat, ...) a během několika vteřin máte další přírůstek do již tak velké skupiny škodlivých programů. Pomocí generátorů ovšem vytvářejí viry jen naprostí laici a žádný z těchto "programů" nelze označit jako kvalitní, je proto otázkou, proč se vůbec někdo do něčeho takového pouští.

Někdy se virus rozšíří chybou autora - příkladem budiž červ zvaný Morris, který roku 1988 infikoval deset procent počítačů připojených k Internetu. Jeho autor, třiadvacetiletý Robert Morris, měl v úmyslu, aby se virus zkopíroval pouze jednou na každý počítač, ovšem udělal chybu v kódu a virus se kopíroval dál a dál a unikl až na světovou síť.

Čili jaká je vlastně povaha autorů počítačových virů? Určitě je nelze házet všechny do jednoho pytle, jako to například udělal Michal Rybka v sobotním vydání Mladé Fronty DNES, který napsal "Experimentujícím mladíkům je nezbytné dát jasně najevo, že jejich jednání není jen nežádoucí, ale že jsou přímo odpovědní za škody, které způsobí. A to bez pardonu a bez ohledů. Není rozdílu mezi terorem prováděným bombami anebo ničením počítačových dat". Je přeci velký rozdíl mezi tím, když někdo nechá vybouchnout bombu v letadle plném lidí, napíše virus, který smaže nějaké důležité dokumenty nebo programy, či někým, kdo si jen tak pro sebe píše programy, které se umí samy šířit. Nemálo laických uživatelů autory viru takřka nenávidí - samozřejmě mají na to právo - ovšem jen menší část z nich si uvědomuje, že pokud nezačnou sami u sebe (například instalací antivirového programu a dodržováním základních bezpečnostních pravidel práce se soubory), budou muset při případné virové infekci hledat chybu i na své straně.