Proč Napster skončí? aneb Vzestup a pád nejsilnější online komunity
Napster, který dokázal získat pro svou síť více než padesát milionů uživatelů patrně v brzké době skončí. Podřídil se totiž nátlaku RIAA, jejíž způsob vystupování připomíná spíše než solidní jednání malé dítě, kterému vzali bábovičku.
Pokud jste nesledovali předchozí dění, pak jen stručně vysvětlíme, že Napster je komunita uživatelů, kteří si vzájemně nabízejí a stahují od sebe nahrávky ve formátech MP3 a WMA. K tomuto účelu musí uživatel použít program Napster (tj. klientská aplikace), nainstalovat si jej a zpřístupnit složku, ve které má písničky, jež chce poskytnout (nasdílet) ostatním. Když se pak tímto programem zapojí do sítě, spojí se s centrálním serverem Napsteru, kterému klientská aplikace předá seznam všech poskytnutých písniček a tento seznam průběžně aktualizuje. Server Napsteru si seznam uloží do databáze písniček, jež jsou právě k dispozici a poznamená si také údaje o uživateli, který tyto písničky poskytuje (jeho nick a IP adresu). Pokud pak jiný uživatel hledá nějakou písničku, předá mu server Napsteru seznam všech právě připojených počítačů (resp. nicky jejich uživatelů), na kterých je daná nahrávka k dispozici. Uživatel si následně vybere, od koho si požadovanou písničku stáhne a server Napsteru zprostředkuje klientské aplikaci informace potřebné ke spojení s počítačem, na němž se písnička nachází. Klientská aplikace se spojí s druhou stranou a zahájí stahování.
V čem je problém této (a nejen této) komunity? V tom, že drtivá většina nahrávek, které byly poskytovány, je chráněna autorským zákonem či copyrightem některé nahrávací společnosti nebo umělce. To se pochopitelně nelíbilo především nahrávacím společnostem, které dle svých tvrzení přicházely díky Napsteru o značné zisky a vytáhly do boje. Tento boj zastřešila organizace RIAA (Asociace amerického nahrávacího průmyslu), která podala žalobu k soudu na společnost Napster. Ponechejme nyní stranou skutečnost, že Napster jako takový nikdy neposkytoval žádné nahrávky, ke kterým by se vztahovala autorská práva - Napster pouze poskytnul program a servery, na kterých běžela aplikace spravující databázi připojených uživatelů a právě dostupných nahrávek. Zodpovědnost by měli nést uživatelé, kteří dali k dispozici písničky, k nimž neměli autorská práva - tento způsob ostatně zvolila belgická odnož IFPI (International Federation of the Phonographic Industry - Mezinárodní federace fonografického průmyslu) a nutno uznat, že ač je její způsob boje pro uživatele Napsteru podstatně nepříjemnější, nelze proti němu mít žádné faktické námitky.
Žel soudkyně Marilyn Hall Patelová byla zcela jednoznačně na straně velkých a bohatých nahrávacích společností a na jejich žádost vydala loni v červenci předběžné opatření, podle kterého měl být ukončen provoz centrálních serverů. Napster se proti tomuto rozhodnutí odvolal a dočasně uspěl - odvolací soud až do rozhodnutí předběžné opatření pozastavil.
Až do poloviny února byl jedinou podstatnou událostí vstup společnosti Bertelsmann do Napsteru a zahájení plánů na převod Napsteru na placený systém, přičemž z poplatků měly být nahrávacím společnostem hrazeny ušlé zisky. Počítalo se s tím, že komerční verze Napsteru zahájí svůj provoz v červnu a Bertelsmann se snažil pro tuto myšlenku získat podporu velkých nahrávacích společností. Z "velké pětky" se ale připojila pouze BMG, která do rozvoje Napsteru investovala 50 milionů dolarů.
V polovině února zasedal Federální odvolací soud v San Francisku, který v první řadě zkritizoval předběžné opatření vydané soudkyní Patelovou a vyzval jí k jeho opravě, přičemž naznačil, že hlavní myšlenkou by mělo být pozastavení nelegálního šíření nahrávek a nikoli zničení komunity jako takové. K samotnému Napsteru odvolací soud konstatoval, že porušuje a nabádá k porušování autorských práv. To se setkalo s velkým ohlasem RIAA, kterou tento výrok utvrdil v jejím přesvědčení a v tom, že Napster je nutné zprovodit ze světa za každou cenu.
Napster se nadále snažil prosadit komerční systém, který by přinesl finance nejen jemu, ale i nahrávacím společnostem, a přišel s nabídkou rovné miliardy dolarů, kterou měly dostat nahrávací společnosti do pěti let. Tato nabídka, podobně jako předchozí, podle které měly nahrávací společnosti dostávat procenta ze zisku, se setkala spíše s vlažným ohlasem. Souhlas vyjádřila v podstatě pouze BMG, ostatní společnosti přešlapovaly na místě a svůj souhlas zpravidla podmiňovaly tím, že Napster musí přijít s kvalitním systémem, který bude zajišťovat jejich práva. Zcela jinak ovšem zareagovala RIAA, přesněji její prezidentka Hilary Rosenová, která si patrně ani nabídku nepřečetla a trvala na tom, že Napster musí přestat se šířením nelegálních nahrávek. Této paní patrně nemá cenu něco vysvětlovat a právě ona může za to, že RIAA působí v celé aféře dojmem dítěte, kterému vzali bábovičku a i když mu rodiče nabízejí lepší a hezčí, dítě brečí a dupe, že chce pouze a jedině tu svou.
V pátek proběhlo další slyšení a soudkyně Patelová nakonec jistě zareaguje tak, jak se od ní čeká - totiž vydá předběžné opatření zakazující šíření nelegálních nahrávek. Předpokládalo se, že Napster nebude schopen tomuto požadavku vyhovět a aby se nedostal do rozporu s nařízením soudu, bude muset zastavit provoz svých serverů.
Napster se ale snaží ze všech sil udržet při životě a v pátek u soudu oznámil, že připravuje systém, který bude zajišťovat, aby nebylo možné stahovat nelegální nahrávky. Monitorování a blokování nelegálních skladeb začne již tento týden - podle některých zpráv ve středu. V praxi by to mělo fungovat tak, že pokud nějaký uživatel bude poskytovat písničku, která je na seznamu copyrightem chráněných skladeb, nebude tato písnička zařazena do databáze na centrálním serveru a ostatní uživatelé tak nebudou mít žádnou možnost, jak jí najít. Seznam copyrightem chráněných skladeb budou dodávat nahrávací společnosti a je v podstatě jen v jejich kompetenci, co do tohoto seznamu zařadí.
Jedno je jisté - Napster stojí především na tom, že si uživatelé mohou stáhnout hudbu, která se jim líbí, což jsou minimálně v 99% písničky, k nimž se vztahují autorská práva některé nahrávací společnosti. Odpověď na otázku, proč tomu tak je, je poměrně jednoduchá - nahrávací společnosti mají dostatek prostředků, aby mohly propagovat své interprety a jejich písně. Díky tomu se písničky objevují v rádiu, televizi a jiných sdělovacích prostředcích. Pokud nějakou písničku slyšíte potřetí, počtvrté, je podstatně vetší šance, že vás zaujme, než písnička, kterou slyšíte poprvé. Přiznejme si, že umělci, za kterými nestojí nějaká velká nahrávací společnost, mají výrazně nižší šanci na úspěch - důkazem budiž alternativní scéna, nebo nezávislí autoři.
Pokud filtr, který Napster na žádost soudu nasadí, bude skutečně natolik silný a neprůstřelný, zůstane v síti jen několik nahrávek, které mohou být šířeny zdarma. Bez jakékoli diskuze se bude jednat především o nahrávky, které nikoho nebudou zajímat, protože je nikdo nezná (nevysílají je v rádiu, tak odkud by je potenciální posluchač měl znát?). Logicky bude následovat rozpad celé komunity a přechod uživatelů na jiné systémy, kde nebudou restrikce a kde najdou nahrávky, které mají rádi.
Nahrávací společnosti zastupují jen své zájmy
Nahrávací společnosti by se v první řadě měly zamyslet nad svým přístupem a nad tím, jak to ve skutečnosti je se snižováním zisku díky možnosti bezplatného sdílení nahrávek přes Internet. Také jejich marketingová a obchodní strategie není zrovna v pořádku. Uvedu příklad: sháněl jsem soundtrack k seriálu Pohotovost (Emergency Room). V music shopech, včetně těch největších, nebyla prakticky žádná šance - regály byly sice plné, ale pouze cédéček, o které je jistý zájem široké veřejnosti a které tak nezůstanou prodejci na skladě. Že někdo chce písničky, které neposlouchají tisíce dalších, to prodejce prostě nezajímá - takový zákazník je z jejich pohledu absolutně nepodstatný. Zkusil jsem prohledat internetové obchody - na jednom skutečně kýžený titul měli, nicméně objednávka byla po nějaké době s omluvou zrušena s tím, že zmíněný titul není distributor schopen zajistit. Nakonec jsem pořídil v dalším internetovém obchodě, který mi cédéčko nechal importovat přímo z Velké Británie za asi 780,- Kč. Cena skutečně lidová na to, že jsem si ho poslechl cirka za hodinu, ale protože jsem po tomto titulu toužil, byl jsem ochoten zaplatit jakoukoli cenu (což pochopitelně nahrávacím společnostem a prodejcům náramně vyhovuje).
Druhá názorná ukázka: na internetové hitparádě holandského rádia Veronica mě zaujala nahrávka skupiny Krezip. I kdybych běháním po našich obchodech strávil několik let, nikdy bych jí nesehnal - setkal bych se maximálně tak s udivenými výrazy prodavačů, kteří netuší, že něco takového existuje, případně (pokud by takový prodavač náhodou věděl, o co jde) s konstatováním "to tady nikdo neposlouchá, takže to asi neseženete". Mne ale nezajímá to, jestli někdo Krezip v Česku poslouchá nebo ne - poslouchám je já a jen proto, že jejich album nikdo nedováží, nepojedu do Holandska, nebo místo toho nebudu utrácet své peníze například za album Backstreet Boys, které sice v obchodě mají, protože ho poslouchají tisíce dívek, ale které zase pro změnu neposlouchám já. Co v takovém případě zbývá? Snaha získat toto album legálně byla, ale protože zmíněnou formaci asi v Česku skutečně nikdo nezná, musel jsem nakonec zkusit štěstí u Napsteru a... ...světe div se, bylo tam několik uživatelů, od kterých jsem si kýženou hudbu stáhnul. Jiná šance prostě neexistovala. Kdyby nahrávací společnosti myslely nejen na sebe, zprostředkovávaly by šíření nahrávek i kvůli jednomu jedinému posluchači.
Co je dobré a co je špatné?
Jednoznačně souhlasím s tím, že okrádat autory, kteří složili písničku a text, i interprety je velice amorální, protože všichni ti lidé věnovali nahrávce svůj čas a svůj um. Nechci použít nepříliš přiléhavé přirovnání ke krádeži rohlíku v samoobsluze, protože jsem přesvědčen, že složení písničky a její následná interpretace je jistě mnohem namáhavější, než upečení jednoho rohlíku v automatické peci. Bohužel neexistuje možnost zaplatit umělci jeho snahu, protože nad každým z těch úspěšných bdí velká nahrávací společnost, která si zpravidla smluvně ošetřuje, že umělec sám nebude mí právo šířit svá díla. Problém je v tom, že velké nahrávací společnosti nepodporují média jako je Internet, což případ s Napsterem dokazuje zcela jasně. Místo toho, aby nahrávací společnosti vyzkoušely nabídnutý systém a po pěti letech se třeba dohodly na vyšší částce, smetly celý návrh ze stolu, neboť by tak nemohly mít svou naprostou a neomezenou kontrolu nad tím, co si smluvně ošetřily. Místo perspektivního, rychlého a efektivního způsobu šíření nahrávek bez hranic tak budou nadále prosazovat centralizované, plně kontrolované šíření podle toho, kde budou mít nejvyšší zisky. Místo zaměření na jednotlivce bude i nadále jediným přípustným způsobem zaměření na masy, nejlépe šílejících fanynek a fanoušků, které budou ochotné zaplatit za necelou hodinu písniček i více než 600,- Kč.
Dostáváme se tak do uzavřeného kruhu: umělci, kteří jsou ochotni šířit své nahrávky skrze Internet, nemají šanci, protože jim to jejich nahrávací společnosti nedovolí. Ti, co se nebudou chtít podřídit a zařadí se do škatulky "nezávislý umělec" zase nemají příliš velkou šanci na prosazení, protože nikdy nebudou mít takové příjmy, aby si mohli zaplatit propagaci a reklamu, jakou může zajistit pouze velká firma. Jejich nahrávky se tak budou prodávat po kusech a jedinou možností, kterak mít alespoň nějaký zisk, je minimalizace ceny, aby si jejich hudbu poslechli i ti zájemci, kteří na nahrávku narazí jen náhodou a jméno interpreta do té doby neslyšeli.
Co dodat? Role nahrávacích společností je nepopíratelná - zajišťují umělcům propagaci, technické zázemí, distribuují jejich díla do světa a komunikují s prodejci a dealery. Bohužel každý článek, včetně nahrávací společnosti, si k ceně připočte své náklady a marži, čímž cena nahrávek roste nad únosnou mez. Tím samozřejmě klesá zájem posluchačů a protože nahrávací společnosti nechtějí, aby současně klesaly jejich příjmy, reagují zdražením, což pochopitelně vyvolá protiakci a další pokles zájmu. Pokud se pak objeví systém, který poskytuje prakticky totéž, ovšem zcela zdarma, nemůžeme se divit, že existuje tolik lidí, kteří jsou ochotni porušovat autorská práva, aby si mohli poslechnout muziku, která jim vyhovuje.
Jediným řešením je odstranění co možná nejvíce prvků z řetězce mezi interpretem a posluchačem. Je jasné, že nahrávací společnosti patrně neodstraníme, neboť jejich role je nepopíratelná. Můžeme ale odstranit lisovnu kompaktních disků, distributory a prodejce, čímž se cena za nahrávku markantně sníží. Jak toho dosáhnout? Jedině šířením hudby v elektronické podobě a to nejlépe prostřednictvím Internetu. K tomu je potřeba zajistit systém, který bude schopen za takové šíření inkasovat peníze. Něco vám to připomíná? Ano, právě s takovým systémem přišel Napster, ovšem, jak již víte, narazil na tvrdý odpor. Nahrávací společnosti prostě nejsou ochotné dělit se o své příjmy s nikým a za žádných okolností.
Co dál?
Napster se patrně po nasazení filtru rozpadne - to je takřka neoddiskutovatelný fakt, protože o nahrávky nezávislých interpretů bude mít zájem jen minimum jeho uživatelů. Buď se najde způsob, kterým bude možné filtr obejít (a něco takového nelze vyloučit, protože lidé jsou vynalézaví), nebo členové komunity Napsteru přejdou na jiné výměnné systémy, kde budou moci opět nabízet a stahovat písničky bez jakýchkoli omezení.
Přehled alternativních systémů pro výměnu dat skrze Internet přineseme v průběhu tohoto týdne. |
